Cvalová práce - I. část

Mnoho trenérů uvádí, že by se s cvalovou prací na jízdárně nemělo začínat zbytečně brzy. Pokud jezdec z jakéhokoli důvodu cítí potřebu s mladým koněm začít brzy cválat, měl by tak volit zprvu výhradně v terénu. Prostředí venku je koni přirozené, koně není potřeba ke cvalu nijak zvlášť přemlouvat, cválá sám v dopředném tempu. Nenuceně si tak buduje kondici a díky rozmanitému povrchu a zvlněnému terénu i svaly pro udržení co nejlepší rovnováhy. Nelze-li s koněm chodit cválat ven, bez ohledu na důvod, na jízdárně se cvalem vyčkejme až do doby, kdy bude kůň jistý a relativně stabilní v kroku i klusu a to ať už v pozici na otěži, tak v pozici ,,dopředu a dolů". Měl by mít také dobře zpracované přechody mezi těmito chody i jejich ruchy viz článek Přechody krok za krokem. 

Předčasné požadování cvalu na jízdárně může vést, u mladé remonty, ke zbytečným nepříjemnostem, jakými jsou ztráty rovnováhy, neustálé vypadávání do klusu, zvedání se do cvalu hlavou a krkem, tedy bez patřičného zapojení zádě a hřbetu, přehnané schovávání ze za otěž či zvedání se nad otěž, opírání se do otěží, rozkládání cvalu případně i k vyhazování, stavění se na zadní, odmítání pohybu vpřed, šlehání ocasem, šklebení se a dalším neřestem. Faktem je (bylo již zmíněno v některém z předchozích článků), že jsou mladí koně na jízdárně líní a pohybovat se jim pod jezdcem moc nechce. Venku v terénu je to však přesně obráceně. U takového koně proto bude předčasně požadované nacválání na jízdárně ne příliš ochotné nebo naopak zbrklé a doprovázené výše uvedenými nepříjemnostmi. Každý kůň je však jedinečný a nemusí to tak samozřejmě platit u všech. Proto si naši čtyřnozí přátelé zaslouží individuální přístup ve všem a to včetně cvalové práce.

V zájmu dalšího jezdeckého rozvoje koně je užitečné jej naučit nacválat na pobídku vycházejí z vnitřní holeně, nikoliv z vnější. Vnější holeň se sice posouvá při pobídce k nacválání za podbřišník, ale nedává pobídku do cvalu. Leží na svém místě klidně a zajišťuje, že se jezdcova pánev nastaví pro následný pohyb ve cvalu. Pobídku do cvalu dává vnitřní holeň, kterou můžeme (ale nemusíme) posunout nenápadně dopředu. Kolikrát už pouhé posunutí vnitřní holeně dopředu koni stačí jako impulz k nacválání. Dávejme jen pozor, abychom se při posunutí vnitřní holeně dopředu nepřesadili v sedle na vnější sedací kost. Při pobídce k nacválání je sice zcela na místě odlehčit vnitřní sedací kost, ta však i přesto musí zůstat přítomna na svém místě a zhoupnout se s koněm výrazně dopředu.  

Při přechodech do cvalu se můžeme setkat s následujícími komplikacemi: 

• uhýbá-li kůň při nacválání zádí do strany, je to věc mající kořeny v jeho přirozené křivosti (když pomineme fyzické indispozice) a tedy také toho, jak s ní (ne)pracujeme. Pokud budeme uhýbající záď spravovat tlakem holeně na příslušné straně, riskujeme nechtěné (a hlavně nečisté) přeskakování, rozkládání cvalu případně křižování. Je lepší se vrátit k projíždění jízdárenských figur v kroku a klusu, trénovat správné sestavení a dát koni čas, aby si vybudoval rovnováhu a srovnal se. 
• Je-li koni zprvu komfortnější přejít do cvalu z kroku, můžeme mu nějakou dobu vycházet vstříc tak, že do prvního nacválání v dané jezdecké lekci půjdeme z kroku a následně, po pár cvalových skocích, přejdeme ze cvalu do klusu a až poté zkusíme znovu nacválat a tentokrát z klusu. 

• využijeme jízdárenské figury ,,kruh zmenšit - zvětšit", kterou projíždíme v klusu. Všechny kruhy musí být pravidelné, kůň je musí být schopen absolvovat v dobré rovnováze a ve správném sestavení a ohnutí, tj. nesmí se rozpadat, padat na vnitřní přední nohu, vytáčet hlavu a krk ven nebo se naklápět jako motorka v zatáčce. Nesmí vypadávat po vnější pleci ani zádí ven a musí zřetelně došlapovat vnitřní zadní nohou pod tělo. Při zvětšení zpět na velký kruh, po takto korektně projetých kruzích,  požádáme o cval. 
• Při pohybu v klusu či kroku koně sestavíme k vnější ruce a dle potřeby dáme více váhy také do vnějšího třmenu => koně je někdy potřeba před nacváláním jednoduše odlehčit z vnitřních končetin. Poté požádáme o cval.
• Jezdíme v klusu na osmičce, přičemž první část osmičky, tedy první velký kruh, jedeme v klusu a při změně směru (figura ,,kruhy změnit") dáme pomůcky do nacválání na druhou ruku. Klušeme-li tedy třeba na levou ruku, při změně směru na kruh vpravo dáváme pomůcky pro nacválání vpravo a obráceně. 

Systematicky připravovaný kůň, u nějž jezdec aktivně pracuje s křivostí a rovnováhou, nemá obvykle s naskočením na správnou nohu žádné potíže. Pokud s koněm pracujeme i ze země, ideálně v kruhové jízdárně, kde se jeho křivosti taktéž věnujeme, kůň naskakuje od prvního dne vždy a jen na správnou nohu. Vyplatí se proto věnovat, když už ne práci ze země, tak alespoň korektnímu ježdění v kroku a klusu více času - ušetříme si tím spoustu starostí a nedorozumění při práci cvalové. Zvedá-li kůň při nacválání hlavu a krk nahoru, tahá přechod předkem, nezapojuje tedy adekvátně hřbet a záď. Takové koně je taktéž potřeba důkladně projezdit v kroku i klusu, pracovat se změnami ruchu i rámce. Otázkou je také čas, důslednost a trpělivost jezdce - kůň musí do všeho postupně vrůst, zesílit a zároveň u toho zůstat klidný a tělesně uvolněný. A to trvá každému koni různě dlouho. 

Stejně jako v kroku a klusu je i ve cvalu pro koně důležité, aby byl schopen se pohybovat v pozici ,,dopředu a dolů". Ve cvalu je tato práce pro jezdce asi nejtěžší ze všech chodů, jelikož třídobý takt cvalu jezdci komplikuje koordinaci vlastního těla, kterému více vyhovuje dvoutakt v klusu nebo čtyřtakt v kroku. Pro cvalovou práci je už také nezbytně nutné, ale byla schopna jezdcova ruka pracovat 100% nezávisle na sedu. S vytažením se dopředu a dolů pak začínáme postupně - s koněm nejprve cváláme na takové délce otěží, abychom na něj dobře dosáhli a měli cval pod kontrolou. Plynule a postupně koni otěže prodlužujeme. Kůň si musí sám zkoušet, kam ho otěže pustí, tj. průběžně se s rukou jezdce ,,bavit" o tom, jak moc vpředu a nízko smí hlavu a krk nést a nastavenou délku otěže respektovat. To však již zná z krokové a klusové práce, nebude mu to tedy činit žádné zvláštní potíže. 

Velmi častým neduhem nás jezdců je, že buďto celou dobu (od prvního cvalového skoku) nebo o něco později jdeme jednou nebo oběma rukama proti pohybu. Obvykle nás zlobí vnitřní ruka, která nejde s pohybem koně, ale proti němu. V praxi to znamená, že v okamžiku, kdy se hlava a krk koně zhoupnou ve cvalu směrem vpřed, ruka jezdce je vedena zpět. Často je tento neduh doplněn také pasivní vnější rukou. O extrému, slangově zvaném jako ,,dojení levá - pravá", raději ani nemluvě. Ruka s pohybem ve cvalu znamená, že budou obě ruce kopírovat pohyb krku a hlavy směrem dopředu a zpět. Pokaždé, co se toto jezdcům snažím vysvětlit, používám přirovnání ke cválání cílovou rovinkou dostihu - jezdci totiž ihned správně zareagují a velmi snadno tak pochopí, o jaký pohyb jde. Udržet jej a zautomatizovat, zvlášť, pokud jsme byli zvyklí mít ruce pasivní nebo s nimi pohybovat proti pohybu (případně kombinaci obojího) však nějakou dobu trvá. 

Lidské svaly mají svou paměť a dle dostupných zdrojů potřebujeme až několik set opakování konkrétního pohybu, než se tento pohyb stane automatickým a to za předpokladu, že se jedná o pohyb pro nás zcela nový. Horší je to v případě, kdy si k tomu musíme přičíst i odstranění nežádoucího pohybu, třeba nějakého jezdeckého zlozvyku. Pokud nás například ,,zlobí" naše levá ruka, která bez ohledu na tu, na jakou ruku cváláme, jde neustále proti pohybu, musíme se na ni soustředit a vědomě opakovat nový pohyb pořád dokola. Jezdec však v sedle řeší hromadu dalších věcí a tak kolikrát není v našich silách se soustředit pokaždé případně udržet potřebnou pozornost. Sami se pak můžeme nachytat, že ačkoliv jsme šly i s vnitřní rukou po nacválání s pohybem koně, po pár cvalových skocích, během kterých jsme svou pozornost chtíc nechtíc zaměřili jinam, nám jde opět proti pohybu. 

S odnaučováním nežádoucích pohybových vzorců nám může pomoci fyzioterapie, pravidelná cvičení vědomého typu (např.: jóga) či meditace zaměřené na uvědomění, uvolnění a relaxaci. Praxe jednoznačně ukazuje, že je pro posun jezdce a jeho koně zásadní to, zda a jak na sobě jezdec pracuje. Ježdění není jen o ježdění, ale i o budování svalů, o pružnosti našeho těla, rovnováze či kondici. Běhání, plavání, fitness a další aktivity spojené s fyzickým tréninkem jezdce, by měly být denním chlebem. Mentální, emoční a duchovní hygiena jsou taktéž aspekty, které naše jezdecké schopnosti a další posun přímo ovlivňují. O nich však někdy později. Vraťme se ke cvalu a zmiňme ještě druhý nejčastější neduh a to ten, že se jezdec dívá při nacválání nebo i během cvalu dovnitř dolů případně přímo na vnitřní přední končetinu. Koni tak zbytečně zatěžuje předek a vnitřní končetiny, sedí vlastně nakřivo, zafixovaný v ramenou a šíji, čímž tuhne i zbytek těla. Bez pohledu mezi uši může mít také jen velmi těžko kontrolu nad křivostí koně, kterou v takové pozici naopak prohlubuje.