Odžvýknutí a dopředu a dolů

Odžvýknutí - alfa a omega všeho

Odžvýknutí neboli mobilizace dolní čelisti a jazyka přímo souvisí s tím, čeho se jako jezdci snažíme dosáhnout - mít koně jdoucího v rovnováze a aktivně od zádě, s energií prostupující skrze hřbet až do naší ruky, přičemž je předpisově na otěži s lehkým a stálým kontaktem, připraven reagovat na jemné pomůcky, plně soustředěn, pohybující se uvolněně, bez známky tenze, se spokojeným výrazem hlavy a v pravidelných chodech. Nepřipomíná to náhodou definici přilnutí? Přilnutí nelze hledat pouze mezi rukou jezdce a hubou koně. Je to stav, ve kterém jezdec a kůň doslova splynou v jedno tělo a jednu mysl. Stav, ve kterém existují a fungují všechny výše uvedené aspekty zároveň. Posvátný stav.

Dolní čelist je úzce propojena s krkem koně. Jakákoli tuhost či diskomfort, ale i pouhá nečinnost dolní čelisti či jazyka se automaticky přenáší do svalů krku. Vzpomeňme si na to, až náš kůň zase nebude chtít tak říkajíc povolit, ohnout se v krku nebo až se zase bude křivit v týlu. Krční svaly také zajišťují spojení krční páteře s předními končetinami a zde už asi tušíme, kam to celé míří. Stručně řečeno - svaly koně, stejně jako svaly člověka, jsou důmyslně propojeným systémem, ve kterém i relativně malá věc, jakou je pohyb jazyka a spodní čelisti, ovlivňuje funkci mnohem větších částí. Mezi ty patří například i nejdelší hřbetní sval, nejdůležitější sval v těle koně co se pohybu týče. Závisí na něm třeba kmih, zvednutí trupu koně při skoku přes překážku anebo třeba i to, jak pohodlně se nám na koni sedí.

Někteří z nás už pravděpodobně začínají přemýšlet, zda právě chybějící nebo špatné odžvýknutí není příčinou našich problémů. Ano, odžvýknutí může být i špatné respektive se v takovém případě nejedná o odžvýknutí. Kůň v takovém případě pouze otvírá hubu, tlačí proti udidlu, plazí jazyk. Abychom věděli, co skutečné odžvýknutí je, vezměme do rukou otěže a dejme koni pamlsek. Při správném odžvýknutí kůň pohybuje hubou obdobně jako při žraní pamlsku, mnohdy je slyšet typický ,,chrumkavý" zvuk přežvýknutí, kůň jemně sliní, olizuje se, hýbe jazykem! Pokud má jezdec koně dobře na kontaktu, je takové odžvýknutí dobře citelné v obou rukou.

Jak docílit odžvýknutí

Pokud jsme někdy dostali otázku, proč má kůň v hubě tu kovovou věc, odpověděli jsme správně? Ta kovová věc neboli udidlo nám právě dokáže skvěle posloužit, co se odžvýknutí týče (a nejen něj). Funguje to na jednoduchém principu - pokud udidlem zatlačíme směrem nahoru do koutků huby, vyvoláme tím v koni potřebu odžvýknout. Jediné, co je potřeba pohlídat je, aby se jednalo opravdu o odžvýknutí viz výše, tzn. netolerujeme špatná (falešná odžvýknutí) a trváme na odžvýknutí správném. Není to těžké, většina koní reaguje správným odžvýknutím automaticky. Pouze u některých špatně ježděných a tvrdohubých koní je často nutné použít více tlaku a do koutků huby tlačit delší dobu. Jde však o dočasný stav, kůň brzy zjemní a bude reagovat i na mnohem menší tlak. Celý proces je přitom možné podpořit odměnou ve formě pamlsku, který podáme hned po prvním odžvýknutí. Kůň rychleji pochopí, co se po něm chce a zároveň mu odžvýknutí chuťově zpříjemníme.

Pro jistotu si znovu zopakujme, že udidlo tlačí NAHORU směrem do koutků huby. NAHORU, do koutků. A ještě jednou - NAHORU, do koutků. Pokud u nácviku odžvýknutí budeme stát na zemi před nebo vedle koně, možná nám to hned nedojde. Až jej však budeme požadovat ze sedla, přijdeme na fakt, který zásadně změní to, jak jsme se možná celý život učili jezdit. Pojďme si nejprve říct něco o často viděném držení otěží - obecně totiž platí, že čím níže působí ruka na hubu koně, tím více se její působení přenáší na jazyk a spodní čelist, kde vyvolává ne odžvýknutí, ale nepříjemný tlak, kterému se koně přirozeně vyhýbají. Následná reakce koně je dvojího typu a záleží na mnoha faktorech včetně stavby těla. Jsou koně, kteří se budou bránit zvedáním hlavy nad otěž a koně, kteří ji budou schovávat za otěž.

Ten první případ je nejčastěji řešen různými vyvazovacími pomůckami - gumami, vyvazovacími a průvlečnými otěžemi. Tyto pomůcky sice svým způsobem vyřeší zvedání hlavy koně nad otěž, ale vyřeší pouze následek, nikoliv příčinu problému, který bohužel dále prohlubují. Druhý případ velmi často řešen vůbec není. Ba je dokonce dnešní jezdeckou veřejností včetně profesionálních jezdců a trenérů považován za přijatelný či dokonce správný. A co hůř, ve spoustě případů se už i vyžaduje a to opakovaně. Vraťme se ale k tématu působení ruky ještě jednou a vezměme to za opačný konec. Tam platí opak: čím výše a případně i blíže k hlavě koně ruka působí, tím více udidlo tlačí směrem nahoru do koutků huby a nutí koně k odžvýknutí.

Zdroj: Phillipe Karl: Omyly moderní drezury

Držení rukou výše a blíže k hlavě koně však slouží převážně právě k požádání koně o odžvýknutí. Jakmile zde splní svůj úkol, vracejí se zpět do předpisové pozice ke kohoutku, tedy mírně nad něj (ne vedle něj a už vůbec ne pod něj). Než kůň pochopí, co se po něm žádá, je obvyklé takto působit oběma rukama. Jakmile princip pochopí, můžeme zkusit dle potřeby působit jen jednou rukou. Není však jedno, kterou - při ježdění pracuje na odžvýknutí vždy ruka vnitřní. Ruka vnější má v této fázi výcviku už jinou úlohu. Pouze v případech výrazné tuhosti a neochoty koně odžvýknout se můžeme vrátit k působení oběma rukama.

Cvičit odžvýknutí je jen dočasná fáze výcviku - kůň se nám během ní jednoduše rozžvýká, čímž se naučí, že se i s jezdcem na zádech může pohybovat uvolněně a v klidu. Nejprve v kroku, pak v klusu, později i ve cvalu. Může se stát a stává se to, že se k nácviku odžvýknutí budeme muset pokaždé vrátit v okamžiku, kdy koně začneme učit pro něj nový cvik, figuru či přechod. Každému koni také trvá jinak dlouho než se dokáže dostatečně uvolnit v konkrétním chodu či cviku. Je úplně normální, že se například na velkém kruhu bude v lehkém klusu pohybovat uvolněně, na měkkém, živém kontaktu a po vyjetí přímo ztuhne a zatne čelisti. Nejen čelisti. Chceme-li mít pod sebou uvolněného koně, je potřeba nároky zvyšovat postupně. V případě, že pod námi kůň ztuhne, si v klidu a bez emocí požádat o odžvýknutí. Uvolní-li kůň jazyk a spodní čelist, pochválíme ho a dáme krátkou přestávku. Nedokáže-li to, je potřeba se vrátit o krok zpět (například přejít do nižšího chodu, vrátit se na jednodušší linii apod.) a říct si o odžvýknutí až tam. Následovat má pochvala a krátká přestávka.

Učit koně odžvýknutí začínáme nejprve ze země. Koně jej chápou dobře a rychle, je proto ideální jej rovnou spojit s nácvikem snížení hlavy viz video níže. Vnější otěž zde působí tlakem na týl koně, na který kůň zareaguje snížením hlavy a krku. Je důležité dodržet pravidlo, které říká, že čím výše kůň hlavu má, tím větší tlak na týl a koutky huby vyvíjíme a opačně. Kůň se tak učí hledat správnou pozici hlavy a krku pro další výcvik a spojí si s ní i samotné odžvýknutí. Můžeme si pak všimnout toho, že čím výraznější odžvýknutí bude, tím více kůň sníží hlavu a krk. K tomu, proč je korektní snížení hlavy a krku bohužel opomíjenou fází výcviku, o tom níže později.

Odžvýknutí a snížení hlavy a krku ze země s koněm cvičíme z obou stran. Stejně jako my jsou i koně leváci a praváci, tzn. jak naše ruce, tak i reakce koně, se mohou na jednotlivých stranách lišit. Je normální, že odžvýknutí a snížení hlavy a krku na méně prostupnější straně koně bývá náročnější a ne tolik ochotné. Kůň se rychle vrací do výchozí pozice a s odžvýknutím neplýtvá. Obdobně se tomu děje i u koní, pro které je toto cvičení po letech běžného jezdeckého výcviku novinkou. Požadavky je u takového koně potřeba zvyšovat postupně tzn. pro začátek stačí, když kůň odžvýkne, poté, když sníží hlavu, poté, když vydrží se sníženou hlavou a krkem stát či se pohybovat stále delší a delší dobu. U mladých koní a u koní, kteří se odžvýknutí brání, je vhodnou podporou použití gumových kroužků na udidlo. Díky nim bude udidlo lépe sedět v hubě koně, čímž se lépe zacílí použité pomůcky vedoucí k odžvýknutí.

Stejně jako u sedel, také u udidel platí, že musí každému koni sedět. Pasování udidel není v České republice tolik rozšířené jako pasování sedel, nicméně se již objevují první vlaštovky, které se tomu začaly věnovat. Délka i tloušťka udítka musí odpovídat, laicky řečeno, prostorovým možnostem huby koně a nejen tomu. I volba spojení s otěžemi je neméně důležitá. Pokud se vydáme cestou pasování udidla pro svého koně, můžeme dojít (a většinou dojdeme) k faktu, že budeme používat úplně jiný typ udidla než jsme si mysleli, že je pro našeho koně vhodné a že jich pro práci s jedním jediným koněm můžeme mít hned několik. Cílem pasování je však koni celou záležitost co nejvíce zpříjemnit a zachovat jeho hubu co nejměkčí. Reakce koně na pomůcky otěží tím má být podpořena v pozitivním slova smyslu. V žádném případě nejde o výměny udidel za ostřejší typy s cílem zachování ovladatelnosti koně či urychlení jeho výcviku - to nemá s pasováním udidla nic společného.

Odžvýknutí koně provází celým jeho jezdeckým výcvikem, který prakticky vzato, nikdy nekončí. Požadovat jej můžeme nejen na začátku hodiny, ale i kdykoliv, kdy je huba koně pasivní. Kdykoliv, kdy se kůň opírá do ruky či má křečovitě sevřené pysky. Kdykoliv, kdy kůň odmítá jít na otěž / na kolmici, kdykoliv, kdy se křiví v týlu nebo se brání odpovídajícímu sestavení. Kdykoliv i preventivně, nikdy není na škodu! Klidně před každou změnou chodu, ruchu, jízdárenské figury či cviku, tzn. bezprostředně před každou poloviční zádrží (k těm se dostaneme později zase v jiném článku). Nezáleží na tom, jak je kůň starý, v jaké fázi výcviku je, zda je ježděn závodně nebo rekreačně. Začít lze hned. Časem to kůň natolik přijme za své, že nám postačí sebemenší tlak na udidlo k tomu, aby odžvýknul. A pokud nám přijde absolutně nemožné požadovat po koni odžvýknutí tak často, jak zde popisuji, nebojme se. Pomůcku k odžvýknutí nebudeme zdaleka tolik potřebovat, kůň bude od jistého stupně výcviku odžvykovat sám.

U mladých, dosud neježděných koní, se lze setkat s tím, že naopak žvýkají skoro nepřetržitě, prakticky od prvního okamžiku, kdy dostanou do huby udidlo. Tato aktivita bývá mnohými jezdci a trenéry krocena utaženým nánosníkem a podpínkou případně výměnou udidla. Rozumím frustraci jezdce na takovém koni, kdy je těžké nesáhnout po něčem, co by koni hubu jednoduše zavřelo. Zkusme se ale ovládnout a nebránit koni ve žvýkání, i kdyby si u toho chtěl hlavu strčit mezi zadní nohy :) Pokud budeme důslední a naučíme ho, jak fungují pomůcky otěží, tak tuto svou uslintanou aktivitu časem sám od sebe uklidní a přestane dělat ,,ksichtíky". Odměnou za naši trpělivost a pochopení nám bude kůň s jemně slinící, měkkou a živou hubou, reagující na neviditelné pomůcky otěží. A to stojí za to!

Na správné odžvykování přirozeně navazuje snižování hlavy a krku koně ve směru dopředu před sebe, vyklenutí horní linie těla a uvolnění nejen zádového svalstva. Jde o často skloňované, ale už mnohem méně často správně pochopené ,,dopředu a dolů". Kůň je v korektní pozici vytažení se dopředu a dolů schopen rozložit hmotnost svého těla na všechny čtyři končetiny, odlehčit se na předku, pohybovat se v rovnováze a aktivně posilovat uvolněné svaly. Jezdec na takovém koni cítí, že ho kůň tzv. bere na záda, sedí se mu pohodlně, může mnohem lépe zacílit své pomůcky a soustředit se. Kůň zůstává klidný, pozorný. Jestliže bude odžvýknutí špatné (falešné), kůň sice sníží hlavu a krk, ale ve směru k sobě - nos bude směřovat k jeho prsům či předním končetinám nikoliv dopředu před něj. Zároveň je u tohoto snížení zřetelně vidět, že nedochází k vyklenutí horní linie a odpovídajícímu uvolnění koně, tedy nedochází ani k odlehčení předku a rozložení hmotnosti koně na všechny čtyři končetiny. Jezdec se na takovém koni necítí dobře. Má pocit, že na něm ,,lítá" (nedrží) a musí vynakládat nemalé úsilí na to, aby mohl na koně působit svými pomůckami. Vytahuje nohy nahoru, zvedá paty, může často ztrácet balanc a padat v sedle střídavě dopředu a dozadu. Takový kůň jednoduše nebere svého jezdce na záda, není toho schopen. Bývá v napětí, může být lekavý. Pojďme si nyní korektní ,,dopředu a dolů" rozebrat detailněji.

Dopředu a dolů - co to vlastně je

Při vytažení se dopředu a dolů kůň natáhne hlavu a krk před sebe a zároveň ji co nejvíce sníží. Že je vytažení se dopředu a dolů opravdu přínosné, poznáme podle několika znaků:

kůň natahuje hlavu a krk dopředu obdobně jako kdyby se natahoval (ze své pozice na to nedosáhne a nemůže udělat krok dopředu) po něčem dobrém (pamlsku, senu, kyblíčku). Pokud na něm sedíme, cítíme, jak toto natažení vychází z kohoutku,
nos koně směřuje vpřed, nikoliv kolmo dolů nebo dokonce směrem k sobě -> pro pochopení této pozice se postačí podívat na koně žeroucího ze země,
kůň nesmí při vytažení se dopředu a dolů padat vpřed a chodit tzv. po předku. Hlavně na začátku, kdy se kůň učí této pozici, je to časté a lze to krátkou dobu tolerovat. Aby se však tento neduh neprohluboval a kůň se neučil chodit po předku, je potřeba jej dobře pobízet od zádě a dbát na její dostatečnou aktivitu. V kroku mají stopy zadních kopyt co nejvíce předkračovat stopy kopyt předních, v klusu alespoň došlapovat do stop kopyt předních. Ve cvalu musí kůň cválat v jasném třítaktu, tedy živém, energickém cvalu, s viditelně pracující zádí. Koně jsou ve cvalu, jejich nejpřirozenějším pohybu, často omezováni ze strany člověka, pravděpodobně ve snaze udržet jej pod kontrolou. Z krásného, třídobého chodu, pak vzniká cval čtyřdobý, ve kterém kůň cválá hlavně předníma nohama a záď jej pouze doplňuje.

Dávejme pozor také na opačný extrém a tím je uspěchanost. Pokud kůň v jakémkoliv chodu chvátá, vždy a bez výjimky chodí opět pouze po předku. Je nezbytné odhalit a odstranit příčinu chvátání, protože způsobuje nebo je způsobeno zbytečnou tenzí svalů. A ta nemá s uvolněním koně nic společného. O tom, jak se pokusit koně uvolnit a odstranit tenzi ze svalů, budu psát někdy příště.

Dopředu a dolů - proč?

Nejdelší hřbetní sval zde byl již zmíněn. Pro jistotu si zopakujme, že je odpovědný třeba za kmih, za zvednutí trupu při skoku přes překážku nebo také za to, jak dobře se nám na koni sedí. Při pohybu koně tento sval neustále pracuje a nesmí být nijak omezován. Kůň, který drží tělo ve vytažení se dopředu a dolů prakticky celou horní linii včetně dlouhého hřbetního svalu napíná respektive prostřednictvím šíjového vazu zvedá (klene) hřbet do požadované pozice, zvané také jako ,,luk" nebo ,,most", ve které může právě nejdelší hřbetní sval zůstat volně pohyblivý a pracovat. Držení těla v pozici dopředu a dolů také usnadňuje koni se vyrovnat s váhou a pohybem jezdce na zádech.

Mladí koně by proto nikdy neměli být ježděni na krátkých otěžích ani nijak svazováni. Natažený krk funguje jako balanční tyč, pomocí které kůň hledá při jezdeckém výcviku novou rovnováhu. Jakákoli snaha o to, natažení krku zkrátit nebo mu zabránit, koni bere přirozenou rovnováhu, čímž působí zbytečnou tenzi svalů a stres. Tento fakt platí nejen pro ježdění, ale také lonžování, při kterém se koně často a nesmyslně vyvazují. Pamatujme, že pokud se vyvázaný kůň nemůže natáhnout směrem dopředu ani zvednout hlavu a krk nahoru, bude s nimi pohybovat jedině směrem dolů. A dolů neznamená špatně. Za předpokladu, že je nos koně alespoň trochu před kolmicí. Pokud však směřuje směrem k prsům či k předním nohám, je tedy za kolmicí a ano, ba jen mírně, vydává se nedobrovolně na cestu do pekel, ze kterých vede jen velmi dlouhá cesta zpět - jestli vůbec.

Co špatného je na tom, když kůň nosí hlavu za kolmicí? V této pozici koni mimo jiného způsobujeme nepříjemné svalové napětí krčních svalů a vazů. Kůň se automaticky snaží tomuto pnutí ulevit a začne napínat hřbetní svalstvo - jako by chtěl nepříjemný tlak či bolest v krku rozložit dále do těla. Napínáním hřbetního svalstva však brzy ztrácí energii a sílu, čímž celá tato snaha končí prověšeným hřbetem a koněm hledající úlevu / oporu v rukou jezdce. Prověšený hřbet navíc neumožňuje zadním nohám došlapovat dostatečně pod tělo a tak se objeví první nečistoty v chodech - nejvýrazněji viditelné v kroku. Pohybový aparát koně je extrémně přetěžován, kůň čím dál častěji odmítá spolupracovat, je vidět zvyšující se napětí a odpor. Takto ježděný či lonžovaný kůň se není schopen pohybovat v rovnováze a na přilnutí, vyvíjí se mu nesprávné svalstvo (zejména na krku), zhoršuje se nečistota chodů. Celá tato cesta vede k jedinému cíli - dříve nebo později se kůň stává nepoužitelným. Setkat se však můžeme i s jedinci, kteří tento diskomfort nedávají dříve či později najevo. Naučená bezmoc je bohužel velmi častým jevem obzvlášť u sportovních koní - téměř na každých jezdeckých závodech v dnešní době najdeme minimálně jednoho takového koně.

Pokaždé, co se setkám s novým koněm, jsem obvykle velmi rychle schopna říct, zda je tento kůň ježděn správně tj. s respektem k jeho biomechanice a anatomii. I přesto vždy jezdci pokládám otázku - umí ,,dopředu a dolů"? Většina jezdců rovnou řekne, že ne nebo tvrdí opak a když jej pak předvedou v praxi, o skutečné ,,dopředu a dolů" se nejedná. Pojem ,,dopředu a dolů" je totiž často zaměňován s tzv. strečinkem, kdy je koni dovoleno jít na delší otěž, avšak stále s kulatým krkem - nosem za kolmicí. A čím hlouběji kůň do této pozice jde, tím lépe. Zde si dovolím oponovat, nejedná se o strečink a koni nejenže nijak neuleví, ale také ho jezdecky, psychicky i fyzicky kazí. Prosím, nejezděme tak. O skutečném strečinku a úlevě svalů při práci budu psát taky někdy příště. Občas se setkám také s tím, že se kůň sice umí natáhnout dopředu a dolů, avšak se u toho loudá - takový kůň opět chodí pouze po předku. Řešení je však v tomto případě relativně snadné. Kůň musí být lépe pobízen od zádě směrem vpřed, aby se naučil využívat posuvnou energii, která vzniká v aktivně pracující zádi a která proudí skrze volně pracující hřbet až do ruky jezdce, kde se odráží a vrací zpět do koňského těla - zase asi jedna z definic přilnutí, že ... ? :)

Pozor také dávejme my, kteří se snažíme svého koně naopak poctivě jezdit ,,dopředu a dolů" - tato práce je pro koně náročná víc než bychom čekali, proto je nutné postupovat pomalu, koně nepřepínat a dávat svalům čas na regeneraci. Jakmile totiž kůň pocítí prací namáhané svaly, zvedne hlavu a krk nahoru, prohne hřbet, začne se křivit v týlu i v těle (dává záď dovnitř nebo ven, vypadává po pleci) a ztrácí čistotu a uvolněnost ve všech chodech. Už jen velmi těžko jej dostaneme zpět do pozice ,,dopředu a dolů" a pokud ano, kůň pádí vpřed a celá práce tak ztrácí smysl. Ideální proto je, se do tohoto stavu vůbec nedostat a ukončit výcvikovou lekci dřív než k němu dojde. Časem bude kůň silnější a práce ve vytažení se ,,dopředu a dolů" se bude prodlužovat a zdokonalovat. V žádném případě si nesmíme pomáhat pomocnými otěžemi - kůň, se kterým je pracováno systematicky, nebude mít s vytažením se dopředu a dolů žádný problém a samotná výdrž koně v tomto postavení je opravdu a jen pouze o tom, jak vyvinuté svalstvo kůň má. A jak dlouho celý proces trvá? V ideálním světě minimálně rok, obvykle dva. Ano, čtete správně. A ne, není nic, co by tuto fázi výcviku tj. vybudování si potřebného svalstva pro další jezdecký rozvoj koně, urychlilo nebo nahradilo.

Co když si nedáme říct?

Co když si nedáme říct a tuto důležitou fázi výcviku koně přeskočíme nebo se ji pokusíme urychlit? V dnešní době je velmi těžké vysvětlit mnohým jezdcům, že jiná cesta není. Chov koní v dnešní době produkuje velmi kvalitní zvířata, s dobrou stavbou těla a dobrým charakterem, díky kterému lze na koni páchat škody prakticky bez povšimnutí. Je běžné, že si jezdci s ambicemi do vysokého sportu vybírají charakterní koně - jen málokdo je ochoten pracovat s citlivějším jedincem, který dá okamžitě a okatě najevo jakýkoli diskomfort. Už jako mladá remonta je takový jedinec vyřazen z výběru respektive prodán někomu, kdo v něm sice vidí sportovní potenciál, ale zároveň nemá dostatek zkušeností a znalostí k tomu, aby si poradil s jeho charakterem. A aby toho nebylo málo, bývá časté, že je s takovým koněm již nějak pracováno a to, ve snaze ,,zkrotit" jeho povahu, mnohdy ne úplně správným způsobem. Měla jsem bohužel tu čest už nesčetněkrát pracovat s takovým koněm a byl to vždy neskutečný emoční boj - ty myšlenky, které se mi honily hlavou, když jsem takového koně poprvé viděla pracovat pod sedlem nebo na něm sama jezdila, žádnému jezdci nepřeji.

Další skupinou dvojic jezdec - kůň jsou pak ti, kterým se sice částečně daří úspěšně pracovat s povahou daného koně a jeho naučenými jezdeckými zlozvyky, ale jednoho dne se dostanou do bodu, ze kterého se již nedokáží pohnout vpřed. Jezdec / majitel se s tím buďto smíří (tento relativně častý stav mě nepřestává udivovat) a koně si ponechá s tím, že je prostě takový a jiné to nebude nebo jej prodá a najde si jiného. V obou variantách, obvykle ještě dříve než dospějí k jednomu z těchto rozhodnutí, vyzkouší vše, co je v jejich silách, aby danou situaci změnili. Koně se nechávají vyšetřovat veterináři, zda mají v pořádku záda, nohy, kopyta, zuby, zda nemají třeba žaludeční vředy nebo nějaké vrozené vady, ať už pohybové nebo třeba vady srdce. Povolá se také sedlář, zda koni pasuje sedlo, vymění se několik udidel nebo kompletně celé uždění, koni je pravidelně dopřávána fyzioterapie a solárium, výživář poupraví složení krmné dávky, jezdec zkouší pracovat s novými trenéry - no prostě všechna čest! Jenže co když nic z toho dostatečně nefunguje? Nebo co když se na koni přeci jen najde nějaký ten neduh, který ale ve výsledku s jeho schopností nám jezdecky vyhovět nijak zvlášť nesouvisí? Máme tendenci se jej pak chytit a brát ho jako vodítko pro naše další společné soužití s koněm. Škoda.

V praxi se setkávám s celou řadou koní, kteří byli od velmi nízkého věku ježděni na vyvazovacích či průvlečných otěžích, lámaní za kolmici, bez spravedlivého a pochopitelného kontaktu (stále často viděno jako ,,dojení levá - pravá"). Takoví koně nejenže ztrácí přirozenou krásu svých chodů, pohybují se trhaně, máchají nohama, pohyb zádě je jakoby odpojený od zbytku těla, pro jezdce jsou nepříjemní na ježdění. Vzniká tenze svalů, které mají pracovat uvolněně, koně se opírají do otěží => mají problémy s rovnováhou, nejsou schopni udělat korektní přechod, zejména směrem dolů (tzv. se neunesou). Výčet však zdaleka nekončí - k těmto koním je také voláno nejvíce fyzioterapeutů či sedlářů, ve snaze najít a vyřešit objevující se a narůstající potíže. U citlivějších jedinců se brzy začnou objevovat i problémy v chování a s těmi si pak ví rady už málokdo. Původně velmi kvalitní kůň se tak stává zbytečnou obětí nevhodných výcvikových postupů a končí v nejlepším případě vyřazením ze sportu.

V dnešní době právě tento fakt, ať chceme nebo ne, značně ovlivňuje trh se sportovními koňmi. Jak již bylo naznačeno výše, kvalitní a charakterní jedinec se prodává opravdu výjimečně a to bez ohledu na to, jak je ježděn. Při koupi koně tak buďme velmi obezřetní, vždy si jej nechejme předvést na ruce / lonži a, pokud je to možné, i pod sedlem. Nemáme-li oko či zkušenosti na to, abychom poznali, jak na tom kůň skutečně je, přizvěme si někoho nezaujatého, někoho, kdo odhalí případné neduhy a dokáže říct, zda se jedná o maličkost, kterou dalším vhodnějším výcvikem odstraníme nebo o komplexnější problém, kterým se předpokládám nechceme zabývat. U každé koupě koně do sportu by měl být taktéž přítomen nezaujatý veterinář, který koně prověří po zdravotní stránce. Mezi typická postižení špatně pracovaných koní patří například artróza předních nohou, se kterou se lze bohužel setkat už u mladých koní či kompresní artróza páteře neboli ,,kissing spine". Častá bývá i atrofie svalů v oblasti druhého a třetího krčního obratle nebo špatně osvalený krk, značně komplikující přilnutí a ovladatelnost koně. Důležitá je také čistota všech chodů a to bez ohledu na věk a stupeň výcviku.

U pozice hlavy za kolmicí se ještě na chvíli zastavíme, protože je nezbytné znát následující:

jak už víme, kůň za kolmicí si jen velmi obtížně buduje rovnováhu nutnou nejen pro nesení sama sebe. Tento problém je nejvíce cítit při vzetí koně na otěž. Kůň v kroku kráčí doslova jako opilec, motá se zleva doprava, v klusu a cvalu pak obvykle padá na jednu přední končetinu (na tu, na které od narození nosí nejvíce hmotnosti - poznáme ji podle ,,placatějšího" kopyta). Nerovnováha navíc způsobuje zbytečnou tenzi svalů a STRES.
Kůň za kolmicí je zejména v počáteční fázi (kdy se ještě nenaučil využívat ruku jako oporu - pátou nohu) jezdci často označován jako jemný na ježdění, protože mají za to, že kůň nosící hlavu dole s žádným nebo minimálním kontaktem v otěžích je to pravé ořechové. Jenže kůň má s jezdcovou rukou udržovat stálý kontakt o síle několika gramů, má jemně tlačit proti udidlu směrem před sebe a zároveň mít hlavu vzpřímenou tak, že pokud bychom si odmysleli uši, je týl nejvyšším bodem jeho těla přičemž nos nese lehce před kolmicí.
Kůň nesoucí hlavu za kolmicí má také omezené zorné pole. Čím více je hlava a krk zalomená dolů, tím méně kůň vidí před sebe, v extrémních případech si vidí pouze pod přední nohy. Umíme si asi představit, co toto držení hlavy a krku způsobuje => STRES.
Kůň nesoucí hlavu za kolmicí má taktéž omezenou schopnost volně dýchat. Zúžené hrdlo stlačuje hrtan a průdušnici, ale nejen to! Jak už bylo popsáno výše, koně ježděni za kolmicí se pohybují s prověšeným hřbetem, což ovlivňuje i svaly trupu umožňující hluboký nádech a výdech. Frká-li kůň během práce, je vysoce pravděpodobné, že se mu špatně dýchá!
Kůň nesoucí hlavu za kolmicí se taktéž může projevovat přílišným sliněním vlivem stlačení příušní slinné žlázy. Ta se následně vyboulí v oblasti za žuchvou, obvykle na jedné straně hlavy více než na druhé. Přílišné slinění je spojeno se schopností respektive neschopností koně se sebe nést a VŮBEC nesouvisí s uzděním! Kůň, který se pohybuje ve vzpřímené pozici hlavy a krku, uvolněně a s vyklenutým hřbetem, má okolo huby jen lehkou bílou ,,rtěnku" a to bez ohledu na to, zda má v hubě udidlo či nikoliv.

Spoustě skokovým jezdcům vadí, že kůň před skokem zvedá hlavu a snaží se tomuto zvednutí zabránit v lepším případě martingaly. Jenže kůň se zvednutím hlavy dívá na překážku před sebou, kterou z dálky dobře nevidí. Tím, že mají koně oči posazené po stranách hlavy, vidí předměty či osoby před sebou relativně špatně. Zaostří až v těsném okamžiku před skokem a to pouze v případě, že dokáží hlavu alespoň mírně natočit do strany. Nejvíce pozorovatelné je to u méně zkušených koní, u kterých může nátlak na to, skákat překážku z přímého směru bez možnosti zvednout či natočit hlavu, způsobit odmítání poslušnosti. Kůň totiž v takovém držení skáče prakticky naslepo. Z tohoto důvodu je účelné koně učit skákat nejprve ve volnosti, kde jej nic neomezuje. Postupem času se naučí sám od sebe přiblížit ke skoku z přímějšího směru a namísto zvedání hlavy začne hlavu a krk snižovat - pochopí, že takto lépe odhadne rozměry překážky, najde správné místo odskoku a začne při skoku používat hřbet (bude skákat v krásném ,,luku").

Použití klasického martingalu při přiježďování koní je sice možná přijatelným, časově omezeným způsobem, jak koni zabránit v přílišném zvedání či převracení hlavy. Mnohem efektivnější však je jej od začátku naučit rozumět pomůcce otěží, pomocí které sníží hlavu a krk prakticky během vteřiny, ponechá je níže nesené a zároveň zůstane uvolněný a v klidu. Martingal totiž ruší spojení ruky s hubou koně, láme otěž do tvaru písmene V, čímž se tlak jezdcovy ruky přenáší na jazyk a spodní čelist. Co tento tlak dále způsobuje jsem již popsala výše. V drezuře není použití martingalu povoleno a pevně věřím, že tato pomůcka, která nemá s přilnutím vůbec nic společného respektive jde naprosto proti němu, v ní nikdy nenajde své místo.

Fotografie: Kateřina Konvalinková