Vedení koně na kruzích a v obloucích

aneb Jak pracovat s přirozenou křivostí koní

Hned na úvod je důležité pochopit následující fakt - pro účely korektního vedení koně na kruzích a v obloucích je nezbytné znát svou silnější a slabší polovinu těla. Jinými slovy, jsme buď praváci nebo leváci a stejně tak to mají i koně. Pomůcky pro projetí kruhu, oblouku či obratu jsou sice stejné pro obě strany, míra jejich působení však závisí na tom, kdo a jak je na jakou stranu silnější a na jakou slabší.

Silnější stranu koně ve většině případů odhalí hříva. Je-li například na krku překlopená doprava, je kůň pravděpodobně prostupnější a ohebnější, tedy silnější, na své pravé straně těla. Zároveň se na tuto stranu pohybuje ochotněji vpřed a to včetně přechodů, např.: naskočení do cvalu na prostupnější ruku je pro koně snazší a nebývá spojováno s váhavostí či odporem. Na slabší stranu však bývají koně paradoxně lépe vybalancovaní. Snáze si tak poradí s nástrahami jezdecké práce, avšak pouze za předpokladu, že jezdec s jejich křivostí pracuje. Pokud ne, je pro něj i pro koně práce pod sedlem na slabší stranu méně komfortní.

Často se setkávám s tím, že jezdec považuje lépe ohebnou, pružnější část těla koně, za jednodušší k ježdění. Kůň ochotně ohýbá krk k vnitřní ruce a jezdec se tváří spokojeně. Pozor však na následující fakta:

1. při pohybu po kruhu nebo oblouku (dále jen zaoblené linie) není OHNUTÍ krku požadováno. Může být, ale pouze za účelem protažení krčního svalstva. Takové ohnutí je pak otázkou pouhých několika vteřin, přičemž vždy následuje odžvýknutí a vytažení se koně dopředu a dolů za udidlem,

2. při pohybu po zaoblených liniích je naopak požadováno SESTAVENÍ hlavy a krku k vnitřní ruce. Jde o pouhé natočení hlavy koně, bez křivení se v týlu tak, aby rovně sedící, tzv. mezi ušima sedící jezdec viděl, ze své pozice, vnitřní nadočnicový oblouk koně. Krk je přitom ohnutý minimálně a pouze ve své přední části.

Skutečné OHNUTÍ není otázkou jen hlavy a krku, ale schopnosti koně danou linii opisovat co nejpřesněji celým svým tělem. Od nosu až po ocas tedy kopírovat danou linii, což vyžaduje nejen správné SESTAVENÍ hlavy a krku. Důležitou roli zde hraje schopnost koně pracovat pánevními končetinami. Ty se na zaoblených liniích pohybují směrem pod jeho tělo nikoliv od něj. Podsunování vnitřní zadní končetiny pod tělo je základem OHNUTÍ a korektního pohybu po zaoblených liniích.

Posilování pánevních končetin korektním ohýbáním vede koně k lepší rovnováze, kmihu a shromáždění. Zároveň také vysvětluje, proč by se práce na kruzích nebo na lonži neměla přehánět. Vnitřní zadní končetina je na zaoblených liniích více zatěžována a pokud to během výcviku koně není bráno v potaz, kůň se velmi brzy unaví a není dále schopen vyhovět požadavkům na sestavení a ohnutí. Začne vypadávat zádí ven, naklápět se jako motorka dovnitř, padat plecí ven či dovnitř, bránit se kontaktu s rukou jezdce, zrychlovat, padat na předek, apod. Z přetěžování zadních končetin vznikají zbytečné ztuhlosti svalů zádě, které komplikují výcvik - kůň je ztuhlý a neochotný zapojit do pohybu záď, tlačí se proti holeni, apod.

Jezdci označované lepší strany koně tak vlastně skrývají zradu, která je velmi často přehlížena. Jak již bylo zmíněno výše, jde o přílišné ohnutí hlavy a krku dovnitř. Na tuto stranu koně zaoblené linie obvykle zvětšují - vyvážejí své jezdce po pleci ven. Jezdec může dokonce v sedle klouzat a být koněm přesazován na vnější stranu hřbetu a tím ho nevědomě podporovat ve zvětšování linií.

Na méně prostupnou stranu mají koně naopak tendenci se pohybovat více do rovna případně se téměř sami sestavují k vnější ruce. Jejich rovnováha v takovém sestavení je přirozeně vede ke zmenšování zaoblených linií a při pokusu jezdce o správné sestavení k vypadávání zádí ven. Jezdec má pocit tužšího koně pod sebou, kůň není schopen stejného sestavení jako na druhou stranu. Koutek huby na tužší straně méně ochotně reaguje na odžvýknutí, je na něj kolikrát potřeba vyvíjet větší tlak. Jezdec má tendenci koně na tužší straně více pobízet, posouvat vnitřní holeň dále za podbřišník případně si sestavení vynucovat taháním vnitřní otěže k sobě.

Ani v jednom z těchto případů nelze mluvit o korektním sestavení a ohnutí koně na dané zaoblené linii. Buď je kůň sestaven příliš dovnitř a pak není schopen zbytkem těla danou linii následovat nebo jezdec jeho sestavení neřeší a kůň se tak na dané zaoblené linii přirozeně sestaví směrem ven (aby v pohybu po ní udržel rovnováhu), což má stejný negativní účinek. Jde přitom jen a pouze o běžné projevy přirozené křivosti koní, se kterými lze pracovat.

Přirozená křivost je přitom vlastní všem koním bez výjimky. Podle některých zdrojů je její příčinou poloha hříběte v matčině děloze. V jezdeckém výcviku koně je to pak celoživotní záležitost. Celkem často lze poznat více a méně pružnější stranu koně už při obyčejné manipulaci ve stáji či na pastvině. Někteří trenéři doporučují, aby se kůň na méně pružnější stranu jezdil či lonžoval více. Mě se osvědčilo jezdit i lonžovat na obě ruce stejně a dbát spíše na důslednost pomůcek, které - ačkoliv jsou teoreticky totožné pro obě strany - se přizpůsobují tomu, co aktuálně který kůň na příslušné straně potřebuje. Ježdění na prostupnější stranu posiluje i stranu tužší a naopak. Indikátorem toho, že se s křivostí koně pracuje správně, je pak skutečnost, že kůň začne lepší a horší stranu střídat. Obvykle jde o intervaly několika měsíců, takže se klidně může stát, že od ledna do června je kůň lépe prostupný vlevo a od července do konce roku zase vpravo :) Je to celkem běžný jev. Naopak, pokud se nic nemění a strany zůstávají stejné, kůň se v oblasti své křivosti přestal (nebo ani nezačal) jezdecky rozvíjet.

Velmi často je vidět, jak se jezdci křivosti svých koní PŘIZPŮSOBUJÍ. Koně řídí otěžemi jako by šlo o jízdní kolo - jejich ruce připomínají spíše pozici držení řídítek než otěží. Na silnější straně koně natahují vnější ruku dopředu, vnější zápěstí všelijak zalamují a staví do nehezké a nepřirozené pozice (hrabičky). Při utíkání koně po pleci ven ze zaoblené linie mají tendenci vnější ruku přetahovat na vnitřní stranu krku. Vnitřní ruku pak naproti tomu táhnou více k sobě (na vnitřní stehno či k břichu), vnitřní otěž bývá zbytečně dlouhá. Jezdci si také neustálým oťukáváním či taháním za vnitřní koutek huby koně dále sestavují k vnitřní ruce více a více namísto toho, aby ho jezdili na tuto stranu více do rovna. Na slabší straně koně se pak necítí dobře, přetahují se s koněm na vnitřní otěži a když pak později tento boj vzdají, nastaví opět ruce do pozice držení řídítek jízdního kola, jen obráceně - pohybují se např.: po kruhu na pravou ruku, ale ruce drží tak, jako by neustále zatáčeli vlevo.

Přetahování otěží přes krk je nežádoucí, protože je-li kůň korektně sestaven a ohnut, každá ruka bez potíží pracuje vždy výhradně na své straně krku. Nutí-li jezdce ,,něco" přetahovat jednu nebo druhou ruku přes krk, je potřeba co nejrychleji zjistit, jaká je příčina a vyřešit ji:

začít musíme vždy nejprve u sebe, tj. zhodnotit si, zda sedíme opravdu v rovnováze, se správně rozloženými holeněmi, pohledem mezi ušima a se správně nastavenou délkou vnitřní a vnější otěže? Nebortíme se v pase a nenakláníme se na jednu či druhou stranu?
Pokud je u nás vše v pořádku, ale kůň je i přesto křivý, je potřeba ho srovnat - srovnat si trup koně pod sebou a hlavu a krk před sebou tak, abychom mohli na koně opět působit pomůckami. Ohýbá-li například hlavu a krk příliš dovnitř, vnější otěží ji vedeme do rovnější pozice. Vypadává-li zádí ven, vnější holení mu ji vrátíme tam, kde má být.
V žádném případě se však nejedná o kopání, neadekvátní používání ostruh či tušírky, tahání v hubě. Všechny pomůcky jezdce jsou jemné a plynulé. Pohyby rukou, tedy otěžemi, jsou taktéž plynulé, táhlé, ruce se smí pohybovat pouze směrem dopředu, nahoru nebo do strany. Nikdy ne dolů nebo dozadu.

Pokud se kůň na jakékoli své straně brání SESTAVENÍ, snažíme se ho vždy nejprve jezdit co nejlépe do rovna před sebe. Jezdec tedy narovnává koni hlavu a krk před sebou, tj. dává - li kůň například hlavu příliš ven při pohybu po kruhu na pravou ruku, naše PRAVÁ ruka se stará o to, aby hlava a krk směřovaly co nejlépe rovně před nás. Nenatahujeme ji proto za koněm dopředu, ale vedeme tak, aby byly obě ruce vedle sebe a obě otěže byly stejně dlouhé. Až když je takový kůň schopen se svou slabší stranou komfortně pohybovat v sestavení do rovna, až tehdy je možné zkusit pracovat na sestavení k vnitřní ruce. Stručněji řečeno, nejde-li kůň sestavit k vnitřní ruce, sestavujeme ho nejprve do rovna a až poté ho zkoušíme sestavit k vnitřní ruce.

Zvažme v takových situacích také to, na jak krátkých otěžích se snažíme koně pohybovat - pokud délka otěží neodpovídá stupni výcviku koně nebo struktuře výcvikové lekce (jsou-li otěže příliš krátké), je nutné koni nabídnout okamžitě otěže delší a dovolit se mu se vybalancovat. Krk koně funguje jako balanční tyč, což snadno dokazuje zcela běžně viděný jev - ztratí-li kůň při práci pod sedlem na otěži rovnováhu, jedna z jeho prvních reakcí je snaha o vytažení otěží z ruky jezdce. Pokud mu jezdec otěže nepovolí, kůň padne na předek, začne spěchat a bude dál hledat oporu v rukou jezdce, který mu díky svému pudu sebezáchovy rád vyhoví. Vznikne začarovaný kruh, ve kterém se tento návyk koně prohlubuje. Prevence je přitom snadná - respektujme délkou otěží stupeň výcviku koně a to, zda jsme na začátku, uprostřed nebo na konci výcvikové lekce.

Alfou a omegou sestavení je ROVNOVÁHA. Tu si každý kůň musí nejprve znovu vybudovat, protože ačkoliv je od přírody vybalancovaný přesně tak, jak to pro své přežití potřebuje, jezdec mu tuto jeho dokonalost vezme. Kůň nebyl stvořen k ježdění a dokazuje to nejen jeho stavba těla - ,,svalovina" v oblasti hřbetu, kde leží sedlo a sedí jezdec, mluví za vše. Zatím se také stále více či méně ignoruje fakt, že každý kůň má svůj vlastní váhový limit břemene, které může nést. Nikdy bych si nedovolila někoho soudit za jeho hmotnost, každý člověk má svůj vlastní příběh, chceme-li však svého koně jezdit korektně a ohleduplně k jeho zdraví, musíme přihlédnout i k této skutečnosti.

Obecnou poučkou, která tvrdí, že je kůň schopen unést 20 % své tělesné hmotnosti, se bohužel nedá řídit. Ano, kůň toho unese dost. Otázka však je, za jakou cenu. Má-li zůstat zdravý a v dobré kondici do vysokého věku, doporučuje se uvedených 20 % snížit na polovinu. Pro koně vážícího např.: 550 kg je tak ideální jezdec s hmotností do 55 kg. Zda můžeme v tomto případě přivřít oči nad váhou výstroje, je už diskutabilní. Samozřejmě je také možné brát v potaz schopnosti jezdce - na koni o váze 550 kg bude určitě menším zlem 65 kg vážící jezdec s pružným sedem, jezdícím v rovnováze než o pár kilogramů lehčí jezdec, který se všelijak naklání, bouchá koni do zad, apod.

Další, neméně důležitou věcí při práci s přirozenou křivostí koně, je schopnost koně se SEBENÉST. Má-li se totiž v pohybu po zaoblené linii korektně sestavit / ohnout, musí být schopen - jak již bylo zmíněno výše - došlapovat vnitřní zadní nohou pod tělo. To nese zvýšené nároky na klouby, vazy, šlachy a svaly pánevních končetin. Právě vnitřní zadní končetina je odpovědná za kmih v klusu a cvalu, za schopnost se srovnat na rovných liniích, za korektní předvedení stranových chodů či piruet. Z tohoto důvodu své svěřence už od začátku vedu k tomu, aby tyto končetiny pomáhali svým koním posilovat prací ze země a aby jim pod sedlem dávali tolik času, kolik potřebují k tomu, aby tyto končetiny dostatečně zesílily. Proto nás nejčastěji můžete vidět pracovat hlavně na velkých kruzích a dále pak na různých cvicích podporující pohyb koně na zaoblených liniích. Až když je dvojice připravená, až poté ji pouštím na rovné linie, tedy na dlouhé stěny, kde dále zdokonalujeme sílu zadních končetin ježděním v sestavení záď vpřed a plec vpřed.

Pokud bych dvojici na rovné linie pustila dříve než si zpracuje pohyb po zaoblených liniích, bude se po nich pohybovat ve většině případů naprosto křivě. Křivení se v týlu, záď dovnitř a plec ven jsou typickými projevy této křivosti. Všechny tyto aspekty poukazují na nedostatečnou práci pánevních končetin koně, tedy nedostatečnou schopnost se sebenést a pohybovat se po rovné linii v odpovídajícím sestavení. Čte-li tuto část nějaký trenér či instruktor, bude mi potěšením (a hlavně to ocení vaši žáci a studenti), když si do praxe přenese následující zvyk - jezdí-li dvojice na rovných liniích (nejčastěji na dlouhých stěnách), stůjte vždy tak, abyste ji mohli pozorovat zepředu i zezadu (proto jsem často viděna, jak přebíhám z jedné strany jízdárny na druhou). Jedině tak lze odhalit i ty nejmenší projevy křivosti a odstranit je. Pokud trenér stojí uprostřed jízdárny, sedí v rohu nebo je dokonce zcela mimo ni, nemá šanci vidět vše potřebné a dvojici adekvátně korigovat.

Buďme při práci s křivostí trpěliví a koně za jejich nekonečnou kreativitu, kterou používají k tomu, aby se vyhnuli správnému sestavení, netrestejme. Čas od času se může objevit i nepříjemný vzdor. V takovém případě je lepší vrátit se o krok zpět a lekci dojezdit ve vytažení se dopředu a dolů, koni dát na čas od této práce pauzu a vrátit se k ní zase později. Na místě je také kontrola, zda sestavení opravdu něco nebrání - nepadnoucí výstroj, bolavá záda či zuby, kamínek v kopytě, možností je spoustu. Dávejme však pozor, abychom se toho nechytili a zbytečně svému koni nediagnostikovali postižení, které mu brání v sestavení - je to u nás u lidí častější, než bychom si mysleli! Pokud je kůň zdravotně v pořádku, má padnoucí sedlo, uzdečku, udidlo a zvládá se pohybovat v pozici ,,dopředu a dolů", nechme jej v tomto vytažení se klusat na velkém kruhu a působme odpovídajícími pomůckami pro pohyb po kruhu. Pracovat s křivostí ve vytažení se dopředu a dolů je totiž mnohem snadnější než ve vzpřímenější pozici na otěži.

U mladých koní, koní, které je potřeba přejezdit, nebo u jezdců, kteří se zatím nezvládají soustředit na více věcí najednou, je lepší s křivostí pracovat hlavně ve vytažení se dopředu a dolů. Klidně čas od času jezděme i se chambonem. Bude koně podporovat přesně v tom, v čem to nejvíce potřebuje a jezdci dá dostatečný prostor k soustředění se na pomůcky (viz video níže). Nevyvazujme si však koně ničím jiným. Chambon je JEDINÁ vyvazovací pomůcka, která koni dovolí natáhnout hlavu a krk před sebe, což je klíčem k budování rovnováhy! Další pomůckou může být také ježdění na osmičce, na dvou velkých 20ti metrových kruzích, které neustále měníme. Začneme vždy na silnější stranu koně a měníme směr na stranu slabší, přičemž se každý kruh snažíme projet přesně, v pravidelném tempu. Na tečně kruhů koně srovnáme tak, že je kolmo proti stěně jízdárny (nejezdíme šikmo) a plynule, ale důsledně ho přestavujeme k druhé ruce. Časté změny směru jsou při práci s křivostí výcvikově mnohem efektivnější než koně drtit stále na stejnou ruku a čekat na zázrak.

Velmi užitečné při práci s křivostí je, když kůň umí tzv. uhnout od vnitřní holeně. Čím dříve ho to naučíme, tím lépe. Lze to trénovat už ze země, kdy kůň na tlak (čím menší, tím lepší - zprvu může být kůň neochotný, časem se tlak zjemní) naší dlaně v oblasti holeně ochotně ustoupí do strany. Zprvu se spokojíme jen s jedním krokem, později počet kroků přidáváme. Cílem je, že je kůň na obě ruce schopen ustupovat těsně okolo nás tak, že vlastně opisuje malý kruh. Musí však být zachován nohosled kroku, kůň tedy musí zvedat všechny čtyři končetiny a nesmí couvat. Toto cvičení výrazně zlepší rovnováhu koně a dostatečně procvičí podsunování vnitřní zadní nohy pod sebe. Zároveň bude tuto pomůcku lépe a rychleji chápat i pod sedlem. Kdykoliv se pak bude třeba tlačit dovnitř jízdárny nebo se bránit korektnímu projetí rohu, připomeneme mu toto uhnutí od vnitřní holeně. Pokaždé, co od ní kůň ustoupí pod sebe, tedy podsune vnitřní zadní končetinu více pod tělo, je potřeba vnější otěží a dle potřeby i holení zabránit případnému vypadnutí těla koně ven. Energie vzniklá od vnitřní holeně tak zůstane v těle koně, kde ji lze velmi dobře využít třeba pro přechod do jiného chodu, ke zlepšení držení těla, atd.

Zároveň hlídejme i sebe - zda sedíme rovně, máme správně rozložené holeně a správnou délku otěží. Zda si sami nevytlačujeme koně někam, kam nechceme. Jsme-li totiž třeba praváci, máme přirozeně silnější pravou polovinu těla a tak pravděpodobně dáváme pravou holení silnější pobídky než levou a obráceně. Dále hlídejme, zda jdeme sedem a hlavně i rukou s pohybem koně. Právě ruka, která je tvrdá / pasivní nebo jde proti pohybu koně, toho umí hodně zkazit! Užitečné je také využívat při práci s křivostí těžiště koně - kůň se vždy bude pohybovat mnohem lépe, když budeme sedět v jeho těžišti, tj. s trupem v nenápadném předklonu (v práci používám slovní spojení ,,prsa nad kohoutek" nebo si pomyslně hrajeme s ,,bowlingovou koulí v hrudním koši jezdce"). Jde o dočasnou pomoc koni se v odpovídajícím sestavení a ohnutí vybalancovat a uvolnit. Jezdit ve vzpřímeném sedu, když na to ještě kůň není připraven nebo se dokonce zaklánět je kontraproduktivní a celý výcvik koně to komplikuje.

Působení rukou, tedy otěží

Při jízdě po zaoblené linii je vnitřní otěž vždy o cca polovinu pěsti kratší než otěž vnější => vnitřní otěž tak zajistí sestavení a povede koně do zaoblené linie, vnější otěž sestavení UMOŽNÍ a kontroluje velikost projížděného kruhu či oblouku. Pokud budeme při projíždění kruhu či oblouku rušit koně vnější otěží (tahat ho zpátky, přílišně oťukávat vnější koutek nebo vnější otěž nebude dostatečně dlouhá, aby umožnila koni sestavení k vnitřní ruce), nikdy správného sestavení nebude dosaženo. Vnější otěž je jemně napnutá, udržuje stálé spojení s hubou koně, ale je v KLIDU respektive jde s pohybem koně a nijak zvlášť ho neruší. Padá-li kůň dovnitř, opírá -li se do ruky nebo spěchá, lze ho vnější otěží přidržet - v tomto případě je otěž aktivně vedena směrem nahoru, doslova zvedá či zadržuje koně a to pokud možno bez přerušení adekvátního tlaku do chvíle, než kůň zareaguje správně.

Vnitřní otěž naopak udržuje živý a měkký vnitřní koutek huby tím, že do jemně napnuté otěže vysílá signály podobné tomu, jako bychom v dlani namísto otěže drželi mokrou houbu a snažili se z ní vymačkat vodu. Koně, udržujícího měkký a živý kontakt s rukou, odměňujeme nejen klidným kontaktem / klidnou rukou s pohybem bez vysílání tohoto signálu, ale také nabídnutím vnitřní otěže pohlazením po krku či nabídnutím obou otěží posunutím obou rukou současně směrem k hlavě. Vše musí být provedeno tak, aby kůň zřetelně tuto změnu zaregistroval a uměl ji využít - šel ještě lépe do otěže a do ,,kulata", ale zároveň tak, aby si toho okolí všimlo co nejméně - pokud není v úloze předepsáno jinak, jezdec je povinen udržovat s koněm stálý kontakt na udidle bez prověšení otěží.

Máme-li koně, který se rád opírá do otěží, má mrtvou hubu (nežvýká) či tvrdé koutky, jde ve většině případů o koně, který je naučen se pohybovat jen v jednom rámci a v jedné pozici hlavy a krku, obvykle více či méně za kolmicí - koně, který nedostal možnost se pod jezdcem dostatečně vybalancovat a uvolnit. Takového koně je potřeba vrátit na začátek, tzv. ho rozžvýkat a jezdit postupně od kroku, přes klus až po cval ve vytažení se dopředu a dolů, trénovat změny rámce a ruchů jednotlivých chodů. Na otěži, je-li ho nutné na otěž v tomto stavu brát, pak jezdit tak, abychom zabránili jakékoli fixaci čehokoli - huby, hlavy a krku, rámce. Příčinou fixování se koně do jedné pozice však nemusí být vždy jen mezery či chyby ve výcviku - nepadnoucí výstroj, bolavá záda, klouby, zuby, ale i stres spojený s nevhodným režimem, s dominantním kolegou ve stádě, s jízdárenskou prací či dokonce s interakcí s člověkem. Záleží- li nám na našem koňském parťákovi, není vůbec na ostudu prověřit vše, co nás napadne.

Určité míře ztuhlosti a tendenci koně se fixovat do nezdravých pozic a pohybových vzorců se nevyhneme nikdy. Vždy se tyto stavy budou objevovat, mizet a vracet - jsme živí tvorové, nikoliv stroje. Koně, stejně jako my lidé, bývají unavení, nevyspaní, může je přepadnout náhlá potřeba močit, může jim být chladno nebo naopak moc teplo, může je obtěžovat hmyz, tlačit kamínek pod kamaší, atd. Mají stejně jako my lidé své potřeby a pocity. Špatné rozpoložení pak snadno přivodí neochotu spolupracovat, ztuhnutí či tenzi. Nicméně úkolem jezdce je tohle všechno eliminovat a myslet na to, že i přes to všechno se nám koně vždy snaží vyhovět (toto už dokonce někdo vědecky dokázal, ale zapomněla jsem, kdo). Ve většině případů však ztuhlost či napětí poukazuje na nepřipravenost koně pro daný cvik / pohyb a to bez ohledu na to, zda kůň není ještě dostatečně přiježděn a osvalen nebo zda jsme podcenili opracování před soutěží a do obdélníku jdeme se skřípajícími zuby.

Uvolnění vůbec by mělo být neodmyslitelnou součástí každé výcvikové lekce. Patří k němu poctivé krokování v délce 15 - 20 minut, ať už formou vodění na ruce nebo krokové práce v sedle. Je ideální pro kreslení jízdárenských figur a nácviku správných pomůcek, změny mezi krokem ve vzpřímenější pozici na otěži a vytažení se dopředu a dolů nebo pro stranovou práci. Osobně se mi osvědčilo koně na začátku výcvikové lekce povodit po obvodu jízdárny, ukázat mu případné strašáky a prvních cca 15 minut s ním pracovat ze země - protahovacích a uvolňovacích cviků je celá řada. Dostupná jsou buďto u trenérů, kteří se jimi zabývají, v koňské literatuře nebo u fyzioterapeutů. Do krokové části můžeme začlenit i krátkou procházku po okolí jízdárny nebo překračování bariér či kavalet. Uvolněný kůň pak volně kráčí vpřed, přežvykuje, olizuje se, má uvolněné nejen tělo, ale i mysl - lépe se soustředí a reagují na pomůcky jezdce.

Vraťme se ale zpět k tématu, ke kterému bych ráda doplnila ještě jednu podstatnou věc - nepodceňujme proces učení, správné osvalení a sestavujme raději méně než více a to v celém výcviku koně. U koní se nejedná o nic přirozeného a je potřeba respektovat i rozdílnosti ve stavbě těla jednotlivých koní. Už pouhé nasazení hlavy na krku a tvar krku umí do práce s křivostí pěkně hodit vidle - je proto naprosto normální, že je u některých koní práce s křivostí mnohem jednodušší než u jiných.

Působení sedu a holení

Pro pochopení pomůcek sedu pro pohyb po zaoblených liniích jezdcům ráda předkládám ne zrovna sympatickou představu - zkrátka si pomyslně uřízněme ruce pod rameny a nohy pod koleny a takto si sedněme na koně :) Jak ho povedeme, když nebudeme mít ruce a dokonce ani ty holeně? Snadno. Jedeme-li např.: na levou ruku a máme zatočit na kruh, směřujeme levé rameno dozadu, tj. otevíráme svou vnitřní stranu těla a plynule dle velikosti budoucího kruhu spustíme vnitřní nohu od kyčle směrem dolů. Tato kyčel jde zároveň výrazněji s pohybem koně, jakoby chtěla být o mikro vteřinku před ním a každý jeho další krok už navést rovnou správným směrem. Přirozeně nás to také bude nutit sedět co nejlépe v těžišti koně - nebraňme se tomu! U mladých, syrových koní, obvykle toto jediné bohatě stačí na to, abychom zatočili doleva nebo doprava. Na tento fakt nezapomínejme! Starší, déle ježdění koně, mohou naopak potřebovat tyto pomůcky zdůraznit. V takovém případě můžeme lehce našlápnout do vnitřního třmenu a zvýraznit tak pomůcku výraznějším přenesením svého těžiště do směru pohybu.

Rozložení holení (vraťme si ty pomyslně uříznuté nohy zpět) je pak následovné - vnitřní holeň leží v oblasti podbřišníku, tedy pod jezdcem. Pata vnitřní nohy, vnitřní kyčel a vnitřní rameno jezdce pak tvoří jednu přímku. Vnější holeň leží v oblasti za podbřišníkem a to zhruba na šířku jedné dlaně. Působení holení si už snadno můžeme domyslet, nicméně i zde vzniká spoustu zbytečností, za které může opět jednostranná křivost naše i našich koní. Řada jezdců to totiž s křivostí svého koně brzy vzdá nebo si ji ani neuvědomí. Začnou svůj sed i pomůcky přizpůsobovat koni, čímž křivost jen dále prohlubují. Nutí-li nás ,,něco" posouvat vnitřní holeň dozadu, vnější dopředu nebo cítíme-li, že si nás kůň posazuje na jednu stranu hřbetu více než na druhou, je potřeba zapátrat, proč se tak děje a okamžitě to napravit. Už jsem nejednou zažila, že se u výrazněji křivého koně musel jezdec neustále, každý krok či cvalový skok, vracet celým tělem do předpisové pozice, aby jej udržel v odpovídajícím sestavení a ohnutí. Takové ježdění je pak pro oba z dvojice velmi náročné a nepovažuji jej za efektivní řešení. Ne každý je však ochoten se se svým koněm ve výcviku vrátit o XY kroků zpět.

Velmi často můžeme slyšet, že se při pohybu po zaoblených liniích kůň ohýbá okolo vnitřní holeně. Vzhledem k tomu, kde se vnitřní holeň nachází vůči koňskému tělu, jde o nesmysl. Kůň se v této oblasti z anatomických důvodů ohnout nemůže. Požadované ohnutí tedy není ohnutím jako takovým, ale kombinace správného sestavení a korekce zádě koně tak, aby se přední i zadní nohy pohybovaly korektně po dané linii, ne aby z ní jakkoliv vybočovaly. Pozor také na používání vnější holeně - při pohybu po zaoblené linii leží předpisově za podbřišníkem a hlídá případně koriguje záď tak, aby bylo splněno výše uvedené. Pokud je potřeba zlepšit např.: kmih, je účinné koně pobídnout vnější holení za podbřišníkem, kůň je tak lépe pobízen od vnější zadní nohy. Prakticky lze říct, že holeň v oblasti podbřišníku pobízí hlavně přední nohy koně, holeň v oblasti za podbřišníkem zadní nohy. Vyjedeme-li však ze zaoblené linie přímo, vnější holeň zůstává jen lehce přiložená a nijak nepůsobí. Při jízdě přímo se vždy pohybujeme tak, jako bychom chtěli každou chvíli zatočit na kruh dovnitř. Koně máme sestaveného k vnitřní ruce a pobízíme jej dopředu před sebe pouze vnitřní holení. Kdo pobízí na rovných liniích vnější holení, tomu se kůň může pohybovat a většinou i pohybuje, zádí dovnitř, tedy zadní nohy jdou mimo stopu předních nohou, čímž opět podporujeme přirozenou křivost koně.

Napadla nás někdy otázka, proč při ježdění na kruhu máme vnitřní holeň v oblasti podbřišníku a vnější holeň v oblasti za podbřišníkem? Při takovém rozložení holení totiž zaujímáme svým sedem, tedy svou pánví, ideální pozici pro vedení koně po kruhu. Co se navíc týče vnější holeně za podbřišníkem, je v praxi často vidět, že jezdci tuto pomůcku příliš nepoužívají. Pokud se totiž kůň po zaoblené linii pohybuje korektně, jezdec nepotřebuje sedět s tak výrazně rozloženými holeněmi jako v případě, kdy kůň zaoblenou linii z různých důvodů nedokáže svým pohybem přesně vykreslit. Vnější holeň se tak nachází jen nepatrně za podbřišníkem. Když se však jezdec přizpůsobuje křivosti svého koně, sedí tak, jak si ho doslova posadí sám kůň. Při pohybu zejména na méně prostupnější stranu pak kůň na zaoblených liniích vypadává zádí ven. Právě zde je pak na místě použití vnější holeně výrazněji za podbřišníkem, tedy usměrňovat tělo koně tak, aby se přední i zadní nohy pohybovaly ve stejné stopě.

Jedním z cílů výcviku jezdeckého koně je jeho schopnost reagovat primárně na sed jezdce. Použití rukou a holení tak v ideálním případě pouze doplňuje pomůcky sedem. Pro lepší pochopení v praxi vycházejme z faktu, se kterým se setkáváme během obsedání mladého koně. Takový kůň nerozumí ani pomůckám otěží, ani pomůckám holení. Jezdec ho může ovládat pouze svým tělem, zejména svaly trupu a pohyby pánví. Díky této práci vlastního těla je jezdec schopen přesouvat své těžiště tam, kam chce koně vést a tím automaticky zaujímat sed pro pohyb přímo či po zaoblené linii. Pokud však chceme koně přijezdit dle požadavků dnešního jezdeckého sportu a zároveň jsme pod tlakem rodičů, trenéra, sponzorů, chovatele či majitele daného koně, jezdecké veřejnosti nebo dost často i vlastního ega, nemáme na to zrovna moc času a tak velmi brzy sáhneme po otěžích, velmi brzy si začneme pohyb koně vynucovat holeněmi a bohužel také velmi brzy zapomeneme jezdit primárně sedem. Koně pak jezdíme a vedeme převážně rukama a holeněmi.

Já sama jsem zářným příkladem jezdce, který převážnou část svého života jezdil koně přesně takto. A když jsem pak chtěla začít jezdit jinak, jezdit více sedem, zjistila jsem, že na to koně nereagují. Stali se za ta léta vůči pomůckám sedu otupělí. Stali se však otupělí i vůči pomůckám holení, což vedlo ke stále silnějšímu pobízení doslova při každém kroku, k používání stále ostřejších ostruh a tušírky. Stali se také otupělí vůči pomůckám otěží – udidlo společně s mýma rukama začali používat jako pátou nohu, přestali tzv. žvýkat z ruky, koutky huby doslova ztvrdly, kůň přestal být vpředu citlivý, vnímavý. Ostřejší udidlo bylo jen krátkodobé řešení problému, koně se před ním obvykle schovávali za kolmici. Tlačivý kůň s tvrdou hubou je pak neštěstím i pro samotného jezdce. Takový kůň kazí jezdce v sedu, čímž se dvojice kompletně propadá do hlubin věčného sebetrýznění a ježdění se stává drilem, při kterém se v lepším případě potí pouze pot.

Pomůcky otěžemi a holeněmi lze tedy specifikovat jako doplňkové pomůcky k pomůcce hlavní a tou je náš sed.

Příklad z praxe - opáčko výše uvedeného

Představme si, že jedeme po kruhu na levou ruku. Kůň je přirozeně lépe ohebný a prostupný na svou levou stranu, takže se nám bude zdát, že se snadno sestavuje k vnitřní ruce, působení otěží je tak minimální a my se můžeme téměř bezstarostně soustředit na tvar a velikost kruhu - opak je pravdou. Na lépe ohebnější a prostupnější stranu se koně mají tendenci sestavovat k vnitřní ruce až příliš. Už se pak nejedná o sestavení jako takové, kůň má hlavu a krk až příliš dovnitř, vnější přední noha už není schopna držet stopu zaoblené linie a kůň utíká po pleci ven (obvykle opakovaně na stejném místě kruhu - zákon fyziky / ztráty rovnováhy). Kruhy na levou ruku tak kůň chodí větší než kruhy na ruku pravou. Pokud je navíc jezdec levák, má-li tedy přirozeně více síly v levé části těla, vytlačuje si levou stranou těla koně ještě více ven z kruhu. Nebo je jezdec křivý a bortí se v sedu na vnější kyčel - opět si vytlačuje koně ven z kruhu, aniž by si to uvědomoval (ba dokonce tvrdí, že dává váhu do vnitřního třmenu - do třmenu možná, ale v sedu je vychýlený ven).

Při jízdě na levou ruku, lépe ohebnější a prostupnější stranu koně, nedovolujeme koni dávat hlavu a krk příliš dovnitř, koně před sebou tedy jezdíme více do rovna - za použití vnější otěže. Jedině vnější otěž dokáže zabránit přílišnému dávání hlavy a krku dovnitř a zároveň vypadávání po pleci ven, tedy nechtěnému zvětšování kruhu a pohybu vnější přední nohy mimo stopu (za současného vedení vnitřní otěží, které je v tomto případě velmi jemné). I přesto zůstává vnější otěž v KLIDU - pouze její délkou a pozicí u krku určujeme míru sestavení dovnitř a velikost kruhu.

U stejného koně, při jízdě na pravou ruku, zase výrazněji dbáme na sestavení k vnitřní ruce - kůň je méně ohebný a prostupný k pravé ruce, vnější otěž toho více dovolí, vnitřní holeň i vnitřní otěž pracují na živější vnitřní straně. Na rozdíl od levé strany koně, zde nebude problém s vypadáváním po pleci, ale s vypadáváním zádě ven díky menší prostupnosti koně na pravou ruku. Vnější holeň tak musí záď bedlivě hlídat a dle potřeby pobízet zprvu až tak výrazně, jako bychom po koni požadovali cvik dovnitř záď (toto se samozřejmě časem srovná a nebude potřeba používat až takového úsilí).

Jak na změny směru

Pomůcky pro projíždění kruhu a oblouku se nemění. Pokud však bude následovat změna směru např.: po vyjetí z oblouku vlnovky následuje narovnání kolmo proti dlouhé stěně a najetí do dalšího oblouku na druhou ruku, přidáme pomůcky pro vyjetí přímo a změnu sestavení. Cca 6 metrů před bodem srovnání zapojíme plynule a postupně vnější pomůcky tak, že spustíme vnější nohu od kyčle směrem dolů, tedy lehce přesuneme váhu na vnější kyčel, do vnějšího třmenu, vnější ruka půjde mírně stranou od krku - koni tímto dáme najevo, že již nechceme pokračovat po oblouku / kruhu, ale půjdeme z něj přímo. Jakmile kůň na tyto pomůcky přistoupí a vyjede z kruhu / oblouku ven, nerušeně srovnáme holeně pod sebe a držení otěží tak, aby byly obě stejně dlouhé a pak se nastavíme do přestavení na druhou stranu, tj. vyměníme rozložení holení, přehmátneme po otěžích tzn. novou vnější povolíme, novou vnitřní zkrátíme a následně již vedeme koně do nového oblouku / na nový kruh. Při změnách směru např.: při přesednutí v klusu, zůstáváme v sedu pružnější a podporujeme celým tělem pohyb vpřed (neztrácíme na kmihu).

Váha ve vnějším třmenu v obloucích i na kruzích přijde vhod také v situacích, ve kterých nám kůň padá dovnitř / klopí obraty, oblouky, přenáší zkrátka zbytečně moc hmotnosti na vnitřní končetiny. Následkem toho v těchto místech přidává na rychlosti, aby vyrovnal nedostatek rovnováhy, z pravidelného chodu se pak stává chod uspěchaný, který v žádném případě není žádoucí. Netřeba zmiňovat, že do všech cviků a nároků musí kůň postupně vrůst, pak se spoustě problémům s rovnováhou úspěšně vyhneme. Když už se ale stane a dojde k takovému výkyvu rovnováhy, neváhejme koni pomoci a pomocí vlastního těžiště ho doslova převažme do pohodlnější pozice. Dejme jen pozor na to, abychom použili opravdu jen těžiště tj. svůj sed / tělo, nikoliv ruce.

Při ztrátě rovnováhy směrem dopředu (padnutí na předek) se koně nepokoušejme zvedat otěžemi - samozřejmě, že pokud třeba zakopne, instinktivně to prostě uděláme, o tom žádná případně se nám sem tam něco nezdaří a je potřeba koni pomoci i takto - jinak se toho ale snažme vyvarovat. Koně jsou totiž od přírody nejen velmi chytří, ale také velmi líní a této pro ně dosti užitečné pomůcky si rychle všimnou a naučí se ji zneužívat. Společně se změnou směru a změnou rozložení pomůcek nezapomínáme ani na změnu rozložení působení těchto pomůcek - je třeba si neustále uvědomovat, na jakou stranu je kůň lepší / horší a podle toho projíždět všechny kruhy, půlkruhy a oblouky.